V tomto článku bych se chtěl pověnovat několika pozorováním a výstupům, které jsme v naší malé skupině začínajících XCCR potápěčů udělali. Primárně půjde o rozbor hladiny CO2 během ponoru.
Celá debata a počátky detailnější poponorové analýzy v naší skupině začala s prvními problémy s hladinou CO2 během ponorů. Některým členům s novými “Xky” a zaplým CO2 čidlem začaly naskakovat CO2 warningy. To samozřejmě nepotěší, naopak, pod vodou, třeba během prvních krůčků na Xku v overheadu, to vyloženě vyplaší. Máme štěstí, že ač jsme jenom 4, nemáme problém tyto věci rozebrat, nemáváme nad tím rukou a nestydíme se přiznat, že je něco nejspíš špatně. Taky se nebojíme přiznat, že něco nevíme. Naše potápění přestává být o egu, naopak se snažíme vzájemně posouvat a zlepšovat se.
“Přešli jsme z fáze HURÁ, FUNGUJE TO do fáze PROČ NĚKTERÉ VĚCI NEFUNGUJÍ TAK JAK CHCEME?!”
Přiznám se, že já osobně měl CO2 senzor po koupi přístroje z druhé ruky vypnutý a vůbec jsem se o něj nezajímal, protože jsem z několika stran slyšel větu – moc to nefunguje a akorát to otravuje. Z nějakého důvodu jsem to bral jako fakt a budíček přišel až v momentu, kdy jsem zažil první velmi nepříjemný ponor kvůli starému vápnu ve scrubberu. Ve zkratce – s buddym jsme to tehdy po cca 15ti minutách otočili. A mě je doteď líto, že jsem už tenkrát neměl čidlo zapnuté. Jsem si téměř jistý, že šlo o CO2, ale nemám v ruce důkaz. Následně jsme ve skupině začali CO2, neboli oxid uhličitý (a nejenom ten), řešit výrazně více a detailní analýzou ponorů a jejich grafů nám začaly docházet některé souvislosti. Nejprve jsem ale musel zapnout čidlo…
Ovšem čidlo nestačí zapnout, je potřeba jej i zkalibrovat a v tomto je dostupná dokumentace poměrně skoupá na informace. V podstatě říká, kde a jak se čidlo kalibruje a na jakou hodnotu – tzn. 400ppm (parts per million) na vzduchu. Neříká jak často jej kalibrovat, ani jaké jsou vlastně z pohledu počítače důsledky zvýšené koncentrace CO2 – soft warning: 5mbar, hard warning: 10mbar (to jsem se dozvěděl až dodatečně). Screen na příslušnou stránku z manuálu přidám do galerie na konci článku. Od zkušenějších, resp. těch úplně nejpovolanějších, jsem se následně dopátral informace, které se zatím držím. Na otázku jak kalibrovat jsem dostal odpověď: “Jen občas a raději na 100% O2”. K tomu doplňující informaci, že na čistém O2 se kalibruje na 0ppm. Pak začala fáze sledování levelů a jejich následné porovnávání.
První vlašťovky na sebe nenechaly dlouho čekat, aneb vypadá to, že jsme se naučili správně kalibrovat… Zde echo od kolegy:
To je pěkný příklad toho, že procházení grafů z vlastního ponoru také dává smysl a relevantní výstup.
V dalším příkladu už přišla možnost srovnávání a výsledky byly více než zajímavé… 3 potápěči, identický ponor, podobné (ale rozhodně ne stejné) průběhy a hladiny CO2. U prvního potápěče vyskočil CO2 na 12mbar, což je za hranicí hard warningu. Čidlo ale neměl zkalibrované. U druhého (po domácí kalibraci) se CO2 dostal přes 5mbar což je za hranicí soft warningu. U mě (jo, jsem nejukecanější) to vystoupalo těsně pod 5mbar – kalibrováno doma.
A tady už nám začala docházet souvislost zvýšené hladiny oxidu uhličitého s tepelným diskomfortem.
Podmínky ponoru byly dobré, ale na hladině byla teplota vody 20°C zatímco na dně pouhých 6°C! Stáří scrubberu máme každý jiné a do budoucna bych chtěl určitě vysledovat i hladiny CO2 na identických profilech ponoru a za co nejpodobnějších podmínek v závislosti na stáří vápna.
Tady už se blížíme do nynější fáze našeho sledování a finálního potvrzení vztahu chladu a nejspíše obecně stresových faktorů k nárůstu koncentrace CO2 během ponoru. Náš zatím poslední ponor, který jsme podrobili důslednější poponorové analýze se odehrál ve Svobodných Heřmanicích. Podmínky byly poměrně dobré, teplota na hladině byla 17°C, ale na dně kolem -34m to bylo jenom 5°C. Potápěli jsme ve dvou a kromě největšího společného problému – velmi nepříjemného chladu rukou – měl buddy i problém s uroventilem, což se taky mohlo projevit jako stresový faktor.
Ještě před posledním grafem bych chtěl podotknout, že ponor byl delší, byli jsme tam 123 minut, z toho většinu v hloubce. Kolega měl vyhřívání, já ale komplet nový suchý oblek s podoblekem a funkčním prádlem a subjektivně jsem po několika letech zažil opět naprosto suchý ponor. Bohužel jsem si ale nevhodně zvoleným komunikátorem se suchýma rukavicema přiskřípl cévy na zápěstí (po ponoru byly vidět cerveno-modré otlačeniny) což pravděpodobně vedlo – alespoň u mě – k nedostatečnému prokrvení a tím i problémům se zmrzlýma rukama.
Jsou zde proložené grafy obou potápěčů. Moje koncentrace CO2 je nepatrně sytější hnědá linka, kolegova ta slabší. Bohužel se mi nepodařilo proložit grafy dokonale, je možné, že je to způsobeno různýmy počítači (petrel2 vs petrel3) a taky jsou to pouhé screenshoty z aplikace Shearwater Cloud udělané na dvou různých mobilech, ale pro potřebu tohoto článku je proložení dostatečné. Úrovně CO2 jsou taky lehce posunuté, takže při identickém měřítku by byla slabší linka mírně níže vzhledem ke stupnici vpravo. Pro ucelenost přikládám i oba screeny zvlášť.
Interpretace: Je zjevné, že u kolegy byl nárůst CO2 zpočátku mírnější, ale vyšší hladiny CO2 přišly o něco dříve. Průbeh nárustu CO2 cca po hodině je podobný, zima na ruce nám byla oběma. U kolegy narostla koncentrace CO2 na cca 5mbar, zatímco u mě to bylo přes 6mbar. To ale může být způsobeno stářím vápna ve scrubberu – 4,5h u kolegy, 5,5h u mě. Výrazný nárůst hladiny CO2 u nás obou ovšem nastal až v druhé půlce ponoru, kdy už byla zima na ruce opravdu velká a za sebe můžu říct, že jsem chtěl ponor ukončit. To se ale dělá s 20ti minutami dekomprese dost blbě a zas taková krizová situace, abychom přešli na bailout Gradient Faktory a tím dekompresi zkrátili, to zase nebyla. Nutno dodat, že po zvýšení teploty nad 8°C se mi subjektivně výrazně ulevilo a následná dekomprese už probíhala hladce což reflektuje i graf.
Moje hlavní doměnka ale je, že na koncentraci CO2 neměla vliv ani tak hloubka, jako spíš tepelný diskomfort. U prvního klesnutí na cca -30m sice koncentrace lehce poskočila, ale hlavní nárůst přišel u obou potápěčů až po zhruba 50ti minutách, kdy už se chlad na rukách projevil opravdu výrazně. Já osobně si spojuji můj druhý, vyšší CO2 “kopec” těsně před finálním výstupem se situací, která se dá eufemisticky shrnout větou “Klepal jsem se jako ratlík.”.
Závěr
Pochopení procesů probíhajících během ponoru, znalost výstroje a analýza poponorových dat by měly být praxí u každého zodpovědného potápěče, který se má alespoň trochu rád. Možnost výměny poznatků a diskuze s kolegy je neocenitelnou pomůckou vedoucí k pochopení příčin problémů a cestě k jejich odstranění. Rčení “Víc hlav, víc ví.” je v tomto případě naprosto trefné, ale troufám si říct, že by měl každný začít primárně přemýšlet svou hlavou aniž by slepě věřil ostatním. Viz moje původní přesvědčení o zbytečnosti CO2 čidla.
Stresové faktory jako je chlad, ale určitě i další, jednoznačně ovlivňují koncentraci CO2 v dechové smyčce a pochopení problému by mělo vést k pokusu o jeho eliminaci. V mém případě začnu lepším komunikátorem se suchými rukavicemi, ale velmi pravděpodobně to dopadne tak, jako u kteréhokoliv koníčku. V momentě, kdy si řeknu, že už mám “vše” se už někde na obzoru kvapem blíží další a typicky zase vyšší výdaj. Pořídím si vyhřívání včetně vyhřívaných rukavic 🙂 Jsem sice teprve na začátku mojí CCR cesty, ale bude to nadále cesta mnohem příjemnější…
Chtěl bych poděkovat primárně Radkovi Patákovi a Láďovi Dundálkovi se kterými jsem většinu těchto ponorů absolvoval a jejichž grafy jsem v článku použil a samozřejmě i dalším, kteří přispěli cennou radou, nebo v jednom případě dokonce třemi kilogrami čerstvého Sofnolimu! Zvláštní dík patří Gabce za korekturu. Jeden by nevěřil kolik chyb se dá nasekat i v tak krátkém textu.
Budu rád za jakékoliv postřehy, reakce, nebo dotazy na mém mailu: peter@divers.tv
Galerie
